středa 8. listopadu 2017

Neděle, 18:30

z večerních mlh se vysrážely
krystaly skleněných budov
řady oken
a stohy pater
nikde ani člověka

ostré hrany chtěly
krájet nebe nožíky
ze sopečného skla
a marných vzdechů

a pod mými zablácenými botami
si tiše tlelo listí
co voní jako smrt

sobota 28. října 2017

Ostrava – Praha

Máš oči jako tabák
A stromy na podolském hřbitově
jsou cypřiše a stříbrné štiky
Jednou jsi řekla: "Já si tě najdu"

Noční vlak
Pocit rozbitých kolen v roztrhaných punčochách
Trochu plachá, trochu nepatřičná

sobota 7. října 2017

Růže

Páteční ráno otevírá zvuk budíku. Navyklým pohybem rozpouští volně svázané vlasy, zkusmo šťouchne špičkou do proužku slunečního svitu vlévajícího se do pokoje skulinkou mezi závěsy. Pohlédne za sebe přes rameno, na vedlejší polovině postele oddechuje on, prkenný. Má pevně zavřené oči, až moc. Kdepak jsi, duše?

Bosýma nohama našlapuje po chladných a příliš drahých dlaždicích. Poněkud bez zájmu sype cereálie do bílé porcelánové misky. O pár okamžiků později ovesné vločky zahrkají o podlahu. Její tvář zůstává beze změny výrazu. Odvrátí se.

Zametá, dokud vše není vzorně čisté.

Vítr zatím pod okny zavíří prvním žlutě zbarveným listím.

středa 27. září 2017

Obrázky po kapsách

Jsou jisté pohledy očí,
na které nemůžu zapomenout,
nechci zapomenout,
musím zapomenout. 

Narychlo načrtané příběhy, linky vytlačené do papíru těžkou rukou i roztřesené a nejisté čáry. Nikdy negumuju. Co se stalo, stalo se. S distingovaným výrazem se rozbíhám hlavou proti zdi. Nebudu mazat ani teď.

Něco mi sedí na plicích. Pěna dní, leknín, jetel. Je mi líto těch čtyřlístků, co jsme nenašli. Měla jsem pocit, jen takový pocit... ne, raději nic. Podzimní vzduch štípe, asfalt se leskne, mám závoj z padající mlhy. Nevěsta? Přízrak? Bojíš se mě? Lituješ mě?