pátek 9. června 2017

Nevzpomeneš si na med

Marie na břehu moře. Hroty se zarývají do bodavého žhavého písku. Spalující záře štěpí nebe. Holá zhrublá kůže. Jemný prach v záhybech. Záliv plný slz. Ostrá tráva mezi prsty. Nabírá hrsti plné soli krvavýma rukama.

Jednou tančila mezi prostěradly nataženými na šňůrách. Opíral se do nich silný vítr, nastalo bílé vlnobití. Ona pobíhala bosá trávou, točila se a vířila se vzdušnými proudy. Léto na vrcholu sil, slunce v nejvyšším bodě. Smála se v závojích pro nevěstu. V něžně přítulné trávě se schovávalo žihadlo. Divoký úsměv se slzami v očích.

Pojď. Pojď. Pojď.

čtvrtek 13. října 2016

Básník v medu

Vytahám ze zásuvky psacího stolu malé hlavičky vousatých básníků. S louskáčkem v ruce budu zjišťovat, co v nich je. A pak si olizovat prsty od medu. Někdy se vyplatí sedět tři hodiny na místě kvůli několika větám. 

Pověz mi, básníku, co mě čeká ve světech za zrcadly? Na opačné straně řeky? Narostou mi už křídla? Vezme mne někdo do lesů? Pustím po proudu lodičku ze skořápky a svíčka bude ozařovat cestu. Jen mi řekni...

Ucítím ještě někdy vůni vlhkého mechu a hub tak, jak jsem ji kdysi cítila? A budou růst na vrcholu jehličím vystlaného kopce divoce zbarvené náprstníky? Kam vlastně teče řeka, můj milý? A kdo o tom rozhodl? Kdo si usmyslil, že tvrdé jádro bude nejlépe chutnat obalené v husté, sladké zlatavé lepkavosti?

čtvrtek 6. října 2016

Použité spláchnout

Na úzkém lůžku leží dívka a hází si červeným jablkem. Nahoru, dolů, plesknutí do dlaně. Za oknem vítr ohýbá větve stromů. Třesknutí, z opuštěného psacího stolu se rozletí sněhová vánice popsaných papírů. Do pokoje se dere proužek světla z chodby.
Po špičkách přeběhnout.
Rozrazit dveře.

Obchází kolem řady zrcadel pokrytých závojem vysrážené vodní páry.
Prst rozráží nekonečnost drobných kapiček, krasopis, hladce propojené vlnovky, troufalé smyčky.
Obličej se vytrácí do nezřetelných skvrn. Taje v horkosti.

čtvrtek 18. srpna 2016

Podzámčí

V trávě vyšlapaná pěšina se vine kolem zadních dvorků. Přes věkovité plaňkové ploty se naklání větve napůl zdivočelých a dávno neprořezávaných ovocných stromů. Přezrálé ovoce těžce voní pozdním létem. Vysoké oprýskané štíty nevrhají žádný stín. Je poledne. 

Ozubená kolečka poskočí. Vše do sebe zapadne. Věžní hodiny odbíjejí dvanáctou. Svět se odmlčí. Tichem bzučí včely. Vánek nízko nad zemí zachrastí prvním uschlým listím. 

Pěšina se stáčí v dlouhém oblouku podél vysoké zdi oddělující zámek od zadních traktů měšťanských domů. Vzhledem k tomu, že vše živé i neživé zatajilo dech, je vcelku nepatřičné, když se nábožným tichem po posledním úderu mohutného zvonu rozezní kdesi o pár kroků napřed velmi neumělé hvízdání. Neznámá bytost krytá velkorysým rondelem raně barokního opevnění, s obdivuhodnou energií a zcela bezostyšně mrzačí ústřední motiv z Mostu přes řeku Kwai.

neděle 7. srpna 2016

Slavnost

Vzduchem šustí uvolněné květinové věnce. Vybledlé lístky se drolí, tiše klesají ve vírech k zemi. Uschlé pozůstatky včerejší slávy. Pachuti utkvělé na znavených chuťových pohárcích. Poházeným sklenicím zmatněla dna. Zaschlé skvrny na ubruse. Převržená židle vzpíná bílé nohy k obloze. Odpařené kapky červeného vína. Rozmazaná líčidla. Krajka odhozená do bláta.