sobota 25. června 2016

Mýdlová slečna

Nosí na zádech malý batůžek. Střemhlav se vrhá do nebezpečí, a když už má namále, když je na samotné hraně skutečnosti, že by snad mohla cítit, zavazadlo se otevírá. Vystřeluje padák, volný pád je zastaven, párkrát sebou škubne. Padák se roztahuje, rozprostírá, nemá hranic. Uzavírá se kolem nahého těla do průhledné koule, v jejíchž stěnách se líně převalují barvy duhy.

Slyší jen krev, co jí šumí v uších, dotýká se studené bariéry, cizí rozpálené tělo zůstává venku. Tázavé modré oči, jemně modelované rty, zlaté strniště vousů. On to samozřejmě netuší, neví, že se ve skutečnosti nedotýká měkkého těla pod zpocenou kůží, ale že jeho dlaně jen neškodně sklouzávají po hladké stěně. Prsty muzikanta nemohou provrtat díru do krunýře lehčího než dech.

Chráněná vlastní zranitelností.

Na jemnost neplatí těžké kroky, křehké okvětní plátky sice drsné podrážky na chvíli přitisknou k zemi, ale nezanechávají stopy, stráž se narovnává, stráž koná svou povinnost. Něžná krajka upaličkovaná z ostnatého drátu. Za bezbrannými rty se skrývají zuby upíra. Mechová zeleň očí láká k procházce, pod nadýchanými obláčky se skrývá bažina nicoty.

S prvním dotekem se vždy začnou otevírat staré rány. První polibek do nich vsype hrsti soli. Jak jen se může svalstvo napínat a smršťovat v bolestné extázi, když duše existuje mimo přítomnost, uzavřená ve schránce vyfouknuté z mýdlové vody?

On nehledá cestu do duše. Hledá cestu do hloubi těla, nedočkavě trhá balicí papír. Máčí ruce v cizí krvi, plachý úsměv je pro něj dostatečný souhlas, hadí polibky do zpocených vlasů, chůze po praskajícím ledovém škraloupu, rozbité zrcadlo, sedm let smůly, deset minut potěšení.

Lana se napínají, necítí bolest, necítí radost, vznáší se u stropu, netečně pozoruje scénu v domečku pro panenky. Papundeklové stěny pouští ven sténání, odráží se od stěn, letí nad podlahou vyskládanou ze žlutých a zelených dlaždiček – avšak uvnitř? Uvnitř je hrobové ticho. Bezčasí a bezcitno. Hluk doléhá v tlumeném tepání basů. Sváteční nádobí vystavené v prosklených skříních je v klidu. Nezadrnčí, i když se za okny hroutí domy. Ani záhyb na zácloně se nezavlní.

Ona si libuje v náznacích. V cukrových úsměvech, v příslibech šlehačkových dortů, nadoblačné sladkosti. Oběť však narazí do tvrdé výlohy, aniž by to vůbec tušila. Bez sebemenšího tušení namísto lahodných soust polyká jen vzduch. To, co se mu zdá jako lahodná nejjemnější čokoláda, je smrduté bahno.

Zatnutá čelist, zuby se noří do polštáře. Klidně splývá na hladině. Zuřící bouře nepohne větvičkou osiky. Z očí tečou slzy, lesklé vlhké cestičky na tvářích. Nezaprší. Zvedá se nejvyšší vlna, zuřivá bílá pěna se rozbíjí o skalisko.

Lapá po dechu a pak se začne smát. Čisté, neposkvrněné trylky.

Pobaveně zvídavý výraz, teatrálně pozvednuté obočí.

Nemiluji jej. Ale je to v pořádku. On ji také ne. Ví, že se jí už nikdy neozve. 


Provinilost zapadla pod postel.

Žádné komentáře:

Okomentovat