Básník II (Perspektivy)

Napůl zasněná, napůl zahořklá, z části nadchnutá pro všechny radosti světa, z části otupělá. Kráčí ulicí, gumové podrážky a drobné kamenné krychličky. Oči postupně kloužou po rozpadající se omítce, obnažených cihlách (nepozorovaně se drolí, oranžový prach se snáší na chodník, ten zase stejně neznatelně stírá gumu z jejích podrážek, vše se zmenšuje, vše se rozpadá), pohled utkví na osamělém trsu trávy rašícím mezi spárami a opět vzletí vzhůru, tam, kde jsou mezi křídly dvojitých starých oken květináče s přebohatými fialkami. Zrak náhodné chodkyně mířící v půl čtvrté v teplém předjaří z nádraží do knihovny se zarazí na dvojici, která ji předejde svižným tempem.

Nevidí jim do tváře. Ponejprv ji upoutá muž. V dlouhých vlasech smotaných do uzlu má vetknuté ptačí pírko a vlaje za ním předlouhý rozepnutý kabát. Poté si prohlédne jeho společnici, která je jen nepatrně menší a divoce vyhlížející husté vlasy má rozpuštěné. Vítr přinese k uším pozorovatelky drobný útržek hovoru.

„Vážím si…“ zbytek slov sebere muži od úst projíždějící auto.

Dívka po jeho boku vzdychne.

Kráčí příliš rychle. Proplétají se mezi lidmi, dívka o půl kroku pozadu. Na chvíli zahlédne její profil, ačkoliv skoro stejně vysocí, zaklání hlavu, až jí vlasy padají hluboko na záda. Vzhlíží k tomu muži v podivném kusu oděvu v nábožné úctě.

Vytoužená knihovna již skoro před ní, dvojici pohlcuje město. Jak krásný pár, pomyslí si. Vzápětí ji bodne u srdce, protože její jedinou společností jsou již dlouhé měsíce knihy. Přesto ale obdivuje dva lidi, kteří se k sobě bezesporu dokonale hodí. Představí si, jak mladý muž vtiskne dívce polibek na spánek. A zcela jistě jí natrhá kytičku, vypadá přesně jako ten typ, co to udělá. Ta představa ji nutí trpně se usmívat.

Vytahuje z tašky knihy. Jednu po druhé sází na pult.

„Jednu ještě máte doma.“

„Děkuji, vím.“

***

Po chodníku hrčí kolečka. Litr mléka v krabici, čtvrtka chleba a šest vajíček nadskakují do rytmu. Život se rozkládá mezi vybledlým křeslem v obývacím pokoji a drolícími se betonovými schody před samoobsluhou. Lemují jej laťky plotů a štěkající psi hájící svůj kus trávníku, království zabydlená ovocnými stromy a odkvétajícími tulipány. Okvětní plátky padly do černé hlíny.

Mladík, se kterým se loučívá slečna odvedle, jí zprvu připadá dost podezřelý. Z jeho vzezření vyzařuje zvláštní aura rebelství. Když ho dívka obejme, na chvíli splynou v jedno. Objetí je to snad příliš letmé a rychlé, až odbyté, přesto v okamžiku, kdy jeho obličej zmizí v jejích vlasech, ztěžkne vzduch. Jako když se na okamžik prolnou dvě duše, dvě těla vzájemně projdou skrz sebe, najednou je zase každý sám. Dívka stojí u branky a staré paní vypadne reklamní leták z ruky.

Pružné tělo se pohotově sehne. Když poklekne, dlouhý kabát se na chvíli rozprostře na asfaltu.
„Prosím,“ podává jí lesklý kus papíru potištěný čísly, vykřičníky a fotografiemi uzenin. Nakřivo překrojená šunka obložená petrželkou vypadá dost bezútěšně. Jako lapené bezmocné zvíře.

Všichni jsme bezmocní, když se to, co jsme považovali za jisté, drolí mezi prsty jako kyprá půda.

„Děkuji vám.“

Tenké rty se pod knírkem zkroutí do náznaku úsměvu, jemně pokývne a kráčí ulicí. Trousí pohledy přes rameno, cestička z drobečků. Trefí zpět? Sousedovic dívka doufá, na obloze se honí mraky, schyluje se k dešti.

Mě bolí kosti a tebe srdce, pomyslí si.

Jednoho dne, když už jsou stromy obalené listím, za sebou táhne kostkovanou tašku na kolečkách zahradní cestičkou, musí koupit rohlíky, máslo a sladké polomáčené sušenky – k televizi. Naskytne se jí pohled na děvče, které udělá krok před branku, aby vtisklo polibek mládenci, kterého vyprovází. Barevné sportovní oblečení, krátký sestřih. Nic víc.

Dívka se usmívá, ale v očích má prázdnotu.

Skořápka vymezující miniaturní svět mezi samoobsluhou a příliš velkým domem nahozeným letitým šedivým brizolitem pukne. Donekonečna utíkající cesty, rušné ulice, lidé lhostejní i všímaví. Blízko a nedosažitelně daleko. Stará paní ví, že dívka, za kterou se zavřely vchodové dveře, je stejně sama, jako ona.

***

Vzduchem jiskří elektřina. Dunění, mraky tisknou provazy vody k zemi. Ruka v kostkované flanelové košili zavírá okno, na vnitřním parapetu se už lesknou loužičky vody. Prsty si promne strniště. Vidí dobře? Opravdu někdo tamhle někdo stojí uprostřed ulice?

„Jsi blázen?“ zahuláká z okna, ale vítr mu vrátí jeho vlastní slova společně s prškou vody hozenou do obličeje.

Třeba je to feťák. Rozhodně je to feťák, ti se chovají jako blázni. Musí to říct manželce, že se tu pohybují smažky, možná zavolá na policii, vždyť si tu hrají malá děcka. Podříznou tě pro pár drobných, závisláci. A samozřejmě jehly. Válejí se všude kolem. Člověk špatně šlápne. Žloutenka, HIV.

Zachvátí jej šílený hněv na nehybnou postavu.

„Vypadni! Hajzle! Slyšíš? Ať už tě tu nevidím, tady bydlí slušní lidi!“

Bouře je silnější. A ten člověk se stále nehýbe.

„Sakra práce!“ přirazí konečně okno a začne rukávem stírat vodu z parapetu.

...