Básník

Sluneční proudy ti

Smáčely

vlasy, oči, malinové rty

Na ústech jí uvízne trochu mléčné pěny. V kávě se nevyzná, proto si vždy objednává caffé latte, jelikož přinejmenším tuší, jak to vyslovit. Lehce se chvějící ruce si pohrávají s papírovým ubrouskem a prohmatávají sáčky s cukrem. Na leštěné desce stolu vlhký prst umete cestičku mezi rozsypanými krystalky. 

***

Kov ťuká o dřevo. Pravidelný zvuk. Kuchyně je srdcem domu a jeho tlukot udává nůž klepající do prkýnka. Shledává velmi uspokojujícím, když drobné kostičky vyrovnané do bělavě nazelenalých obloučků odpadávají od lesklé čepele. Má ráda symetrii a splněná očekávání.

Láska je pro snoby a básníky.

Namáčí půlku cibule i nůž pod proudem studené vody, aby neplakala.

Láska je pro snoby už proto, že řasenka je drahá.

***

Básník nosí dlouhý plášť. Je to exot a vypadá, jako by uvíznul v předminulém století. Drobný plachý obličej zakrývají dlouhé prameny vlasů. Když si zvedne límec, jsou z něj vidět jen modré oči a pod očima prskance pih. Slíbalo mu slunce slzy dříve, než stačily skanout po tvářích?

Žhavé polibky mi

Vypálily jizvy

do tváří, do prsou, do duše

***

Postupem času dochází k názoru, že láska stojí přesně tolik, co caffé latte s pětikorunovým dýškem. Vejde do dveří, pověsí kabát na volný háček a usedá ke stolu, v jehož desce vidí svůj odraz. Každý první čtvrtek v měsíci upíjí kávu obklopena bledými obličeji ostatních posluchačů.

Každý první čtvrtek v měsíci z řad bezejmenných povstávají vyvolení jedinci, střídají se na maličkém pódiu, o stupeň výš nad ostatními. Panovníci a poddaní. Jejich tváře jsou různé, rámují je zplihlé myší vlasy (pravé ucho vykukuje), plnovousy, divoké kudrny; kontury jsou kreslené výraznými obroučkami brýlí, červenou rtěnkou i vráskami v koutcích očí. Dohromady je to jedna univerzální tvář chrlící proudy slov, náhodných výkřiků. Míhají se kolem ní jako auta na dálnici.

Básník pravidelně vystupuje poslední. Nenápadně přichází v průběhu čtení. Stahuje si uvolněné vlasy, zkropené podzimním mrholením, vytahanou gumičkou. V očích se mu zrcadlí plískanice a veškerá marnost ztrápeného srdce. Odhazuje plášť a kráčí k pódiu. Stává se, že někteří návštěvníci se zvedají dřív, než na něj přijde řada.

Otevře svůj zápisník. Temně modré desky jsou ošoupané. Když se uklidní šum a tichem jen občas zazvoní lžička o sklo, začíná recitovat. Oči má sklopené k zemi, ale nesleduje popsané stránky. Pohled mu padá dolů, za těžkou duší, která zmizela ve škvírách prkenné podlahy.

Jeho slova jsou jiná. Dávají smysl.

V měsíčním svitu jsi

Zavřela dveře

auta, bytu, srdce

***

V březnu si ke caffé latte objedná kousek drobenkového koláče. Básník vytrvale pláče pro jedinou duši. Ona zjišťuje, že trpí obzvlášť důmyslným druhem bolesti. Básníkova slova bodají. A ačkoliv bolí, nenutí nenávidět, ale milovat. Asi se z ní stává snob. 

Ona má na jazyku nakyslou chuť ovoce a naposledy plakala při krájení cibule (přesto, že ji neopomenula namočit), ale nemůže se ubránit rozechvění. Srdce jí tluče až v krku, protože dnes jí maliny a stane se, co se má stát.

Ve stříbrném světle jsem

Stál a tiše se

usmíval, mával, umíral

Spolkne poslední sousto, co si šetřila a zmatkem hrkajících židlí si klestí cestu k osamělé postavě dříve, než jí tíha pláště přitiskne ramena k zemi. Netuší, co řekne a nemůže uklidnit své nervózní ruce. Hledá oporu. V uších jí šumí krev.

„Promiňte…“

Má nepřirozeně ochraptělý hlas.

Modré oči na ní překvapeně ulpějí. 

Když stojí přímo před ním, vidí, že není o mnoho starší než ona. Úzké rty jsou sice rámovány vousy, ale je to tvář chlapce, ve které se zračí nepravděpodobné spojení zvědavosti, pobavení (nad čím?) a plachosti. 

***

„Děkuji. Je to milé, vážím si toho. Ačkoliv sám si nemyslím, že jsou dobré. Výkonům ostatních se vyrovnat nedokážu. Jsem naivní a neumělý, kostrbatý, nedbám na žádné zásady. Opakuji se. Nepíšu o nikom jiném---“

„Mně se líbí. Protože jim rozumím. Protože… chápu to, co v nich je. Jaké to je, když nemůžete vytěsnit určitého člověka z hlavy.“

„Ještě jednou díky.“

Kolem se ježí les nohou obrácených židlí.

„Víte… byla tady. Dvakrát. A pokaždé tak trochu doufám, že přijde. Zase nic…“ smutně se pousměje. „My umělci se rádi drásáme a užíráme,“ dodá. 

„To tedy… pořádně,“ souhlasí a dělá, že lehkou ironii v jeho hlase přeslechla.

Jejich oči se setkají a pousmějí se oba.

***

Básník píše do zápisníku barevnými mikrofixami. Občas se spolu domluví a toulají se městem. Posadí se na lavičku v travnatém svahu a on předčítá své výtvory. Někdy jen mlčí. Dny se postupně prodlužují. Když sedí každý první čtvrtek v měsíci na autorském čtení, má velmi výjimečný pocit z toho, když jí Básník pokyne nebo se jemně usměje.

Bolest, která se jí šíří žilami je den ode dne naléhavější a sladší. Mlčenlivě smutná moudrost jejího společníka jí pomalu vsakuje pod kůži. Zdá se, že jeho tělesná schránka je příliš křehká, aby pojala duši, která prýští ven každým pórem. Ona lačně zachytává každou kapičku.

Po třetím setkání se jej odváží obejmout. Patrně neuvážené gesto.

Odchází, modré oči hledí bez mrknutí, bez pohnutí, nic je nezláká. Fixují se na určitý bod. Není si ani jista, zda tím bodem je ona. Pohled tížený tlustými přímkami obočí. Je na něj příliš těžké, podobně jako plášť. Vidí ji vůbec? Když se však naposledy ohlédne, na samotném rohu ulice, jeho rty se mírně zvlní a ona zahne, se srdce bušícím vysoko v krku a vrazí do rozložité důchodkyně v květované halence.

***

Je zoufalá. Je blízko, ale stojí mezi nimi neviditelná bariéra. Dívka beze jména. Dívka bez konkrétní tváře. Nechala se líbat sluncem a bez rozloučení zmizela ve stínech. Co jenom udělala, čím si to zasloužila, že může okupovat Básníkovo srdce, přes veškeré své odmítání?

„Vážím si tvého přátelství“ řekne jí Básník.

Hořkosladká slova. Jedna chvíle může být krásná a k zbláznění smutná. Stojí na mostě, hledí do řeky. Jejich lokty dělí mezera pěti centimetrů. Nepřekonatelná vzdálenost. Slunce jiskří na vodní hladině, vzduch voní létem a ona ví, že bude mít spálená ramena (večer si je bude prohlížet v slabém světle lampičky u zrcadla v předsíni).

Její srdce tluče pro drobného smutného chlapce, jehož srdce tluče pro jinou, jejíž srdce tluče pro bůhvíkoho.

„Verše ostatních jsou sprosté a hrubé. Předhánějí se v tom, kdo je větší cynik a kdo víc šokuje. To ty neděláš.“

„Ale sprostý jsem taky,“ pozvedne koutek v úsměvu.

„Ne v básních.“

„Ne v básních,“ přikývne.

***

O čtrnáct dní později se snaží tlumit výkřiky.

(Opravdu vší silou kouše do peřiny?)

Dvě těla pokrytá vrstvičkou kluzkého studeného potu.

(Proč se muži tak ošívají, když jim někdo cuchá vlasy?)

Svaly se vlní.

(Lampička na psacím stole zůstala svítit.)

Pravidelné ťukání kovu o dřevo. Nůž projíždí tkání. Cibule, to je pláč na požádání. Instantní slzy vsakují do podušek. Nakonec z ní nezbude nic. Skončí rozsekaná na malinké kostičky s rozmělněnou, propasírovanou duší.

Láska je pro snoby už proto, že duše je drahá.

City jsou nákladné a špatně prodejné zboží.

Ráno se probouzí, zoufale málo místa v posteli. Vedle ní oddechuje antický bůh. Sošné rysy, vysedlé lícní kosti, naběhlé rty. Nezákonná krása. Široce rozhozené ruce. Bezesporu umělecké dílo. Má pocit, že ještě stále se jí chvěje každičký nerv v těle.

Nad spící kořistí poprvé cítí lehkou převahu. Ví, že až procitne, navleče na sebe zmačkané triko a odkráčí, už o něm nikdy neuslyší. Vstřebává tuto zcela novou zkušenost. V těle jí ještě stále zuří adrenalinová bouře. Rty vytvarují vítězný požitkářský úsměv.

Zároveň však dobře ví, že se to nezmění. Některé věci se prostě nikdy nezmění.

Napřímí se na posteli. Když stiskne víčka k sobě, obklopí ji měkká růžová mlha. Tepající bolest, slastná únava po bezesné noci. Kolem pasu se jí ovinou dvě ruce. Zajíždí pod bavlněnou látku. Široké dlaně pálí na horké kůži.

„Nad čím přemýšlíš?“ zamumlá jí do vlasů.

„Nad sprchou,“ odpoví napůl nepřítomně.

„Sprcha? Beze mě?“

***

Básník stále píše vyznání stínu slečny, který jej provází na každém kroku. Stojí za letní průtrže mračen uprostřed ulice, kolem voní vlhká půda, asfalt se vlhce leskne, oblečení se mu lepí na tělo. Svět se mu roztéká před očima.

Voda rozpíjí slova do nečitelných skvrn. Barevné výbuchy emocí, ohňostroje. Kaňky a cákance. Abstraktní láska. Nehmotná, beztvará, přesto však slovy vytepaná k dokonalosti. Zůstávají v jeho hlavě, přestože fyzicky pomalu odtékají s přívalovým deštěm do městské kanalizace. 

Mokré vlasy se mu přilepily na obličej.

Modré oči nasákly vodou. 

V dálce zahřmí. 

Stojí sám v opuštěné ulici na periferii města, v kapse má pár drobných na večeři.

Láska zrovna dvakrát nevynáší.

Příští první čtvrtek v měsíci se už na autorském čtení neobjeví.

***

Patetická

Platonická

Láska