sobota 2. července 2016

Vor a zeď

Svět je rozbitá skořápka, praská. Houpající se lupínky, malé lodičky, šplhá do nich. Kde jen najde pocit bezpečí? Chce se obklopit měkkými polštáři a hladkými látkami, hřejivou pleteninou. Usadit do houpacího křesla z ořechového dřeva a do rytmu povrzávat. Nahoru, dolů. Ještě, prosím.

Lidské obličeje jsou laciné kašírované masky, titulky včerejších novin, pitvorné a zdeformované. Průzory nevnímá lidské bytosti, jen další karikatury. Nevěří ve faleš rozpraskaných zaschlých pigmentů. V pronikavě čpějící lak a lacinost umělých vláken.

Přátelský úsměv? Nekroutí se rty příliš nepřirozeně? Nejsou to jen dva hádci? Proboha, zelenají, svíjejí se. Svlékající se z kůže. A holé maso. Uhnilé svalstvo padající z kostí. Bílá lebka, dlouhé rozšklebené řady zubů.

Přeje si zatáhnout těžký sametový závěs a odstínit dav. Zoufale touží po laskavosti jediného páru očí. Po prstech, co se jemně zapletou do vlasů, rtech, co lehounce pohladí čelist. Nechce už utíkat. Čím víc ale nechce, tím zoufaleji přidává do kroku, aby jim unikla. Těm, co něco chtějí. A provinilosti z toho, že ona nechce, i když vlastně chce a... je to příliš zamotané. Nohy dusající po dlažebních kostkách. Nekonečná ulice, žádný obzor, žádné jméno. Bezvýraznost, slepá okna. Dav, co předstírá, že je také slepý, ale v matné temnotě očí svítí jedovaté ohníčky zištnosti.

Chce hebké okvětní plátky růží, nekonečnou záplavu něhy. Červené a růžové a bílé svitky plné vůně. Být jen drobným broučkem, který se schoulí v poupěti a nechá se klidně a tiše houpat větrem. Nahoru, dolů. Ještě, prosím.

Už, už nabízí svou ruku, ale náhle se otočí, kolem ramen plášť. Prudce rozčísne vzduch. Je šitý ze zklamání, pochybností, odmítnutí, z linek lesklých kolejnic, na jejichž konci nikdo nečeká. Odvrací oči od urážlivého vkusu okolí. Lacinost, podbízivost, svítivě neonová žluť a falešné krystalky.

Samota je zlo a nejvyšší dobro, do kterého se schovává. Samota jsou dvě strany jednoho pláště. Dává a bere. Je to bezpečný vor na řece zrádných emocí. Přísah věrné lásky, slibů přátelství. Všechno sebral proud. Samota hladí a staví zdi. Dům zařízený vlastními myšlenkami. S vybraným vkusem a tajnou komnatou. Zazděné oběti navždy úpí za stěnami.

Ještě, prosím. Nahoru, dolů. Zvlněné moře. Plavba nad plovoucí podlahou. Krásné oči. Tvář vystupuje ze své anonymity a stává se tou nejnádhernější. Nejušlechtilejší. Ještě, prosím. Vlhnoucí oči. Měkké maso rtů. Soukromé moře, šest hodin ráno a východ slunce. Nahoru, dolů. Sálající a hřejivé dlaně s dlouhými prsty. Ještě, prosím.

Příliš lásky. Až moc divoké vlnobití. Nedokáže se ovládnout, nikdy se nedokáže ovládnout. Chce nic, nebo vše. Když ustoupí příliv, zanechá za sebou jen nepořádek a mrtvolky lepších dnů. Zahalí se do svého pláště. Otupělost chrání. Postupuje tělem. Pomalu se rozlévá žílami. Červené krvinky, ignorace a trocha kyslíku.

Rozbíhá se proti zdi. Pro zábavu zarývá střepy ze zaprášených oken do zápěstí. Vběhne do temného tunelu, čeká, až se proti ní vyřítí vlak… a také ne. Je to jen divný sen.

Alkohol.

Anestezie.

Amnézie.

Nahoru, dolů.

Ještě, prosím.

Žádné komentáře:

Okomentovat