V trávě vyšlapaná pěšina se vine kolem zadních dvorků. Přes věkovité plaňkové ploty se naklání větve napůl zdivočelých a dávno neprořezávaných ovocných stromů. Přezrálé ovoce těžce voní pozdním létem. Vysoké oprýskané štíty nevrhají žádný stín. Je poledne.
Ozubená kolečka poskočí. Vše do sebe zapadne. Věžní hodiny odbíjejí dvanáctou. Svět se odmlčí. Tichem bzučí včely. Vánek nízko nad zemí zachrastí prvním uschlým listím.
Pěšina se stáčí v dlouhém oblouku podél vysoké zdi oddělující zámek od zadních traktů měšťanských domů. Vzhledem k tomu, že vše živé i neživé zatajilo dech, je vcelku nepatřičné, když se nábožným tichem po posledním úderu mohutného zvonu rozezní kdesi o pár kroků napřed velmi neumělé hvízdání. Neznámá bytost krytá velkorysým rondelem raně barokního opevnění, s obdivuhodnou energií a zcela bezostyšně mrzačí ústřední motiv z Mostu přes řeku Kwai.
