Vytahám ze zásuvky psacího stolu malé hlavičky vousatých básníků. S louskáčkem v ruce budu zjišťovat, co v nich je. A pak si olizovat prsty od medu. Někdy se vyplatí sedět tři hodiny na místě kvůli několika větám.
Pověz mi, básníku, co mě čeká ve světech za zrcadly? Na opačné straně řeky? Narostou mi už křídla? Vezme mne někdo do lesů? Pustím po proudu lodičku ze skořápky a svíčka bude ozařovat cestu. Jen mi řekni...
Ucítím ještě někdy vůni vlhkého mechu a hub tak, jak jsem ji kdysi cítila? A budou růst na vrcholu jehličím vystlaného kopce divoce zbarvené náprstníky? Kam vlastně teče řeka, můj milý? A kdo o tom rozhodl? Kdo si usmyslil, že tvrdé jádro bude nejlépe chutnat obalené v husté, sladké zlatavé lepkavosti?
