čtvrtek 13. října 2016

Básník v medu

Vytahám ze zásuvky psacího stolu malé hlavičky vousatých básníků. S louskáčkem v ruce budu zjišťovat, co v nich je. A pak si olizovat prsty od medu. Někdy se vyplatí sedět tři hodiny na místě kvůli několika větám. 

Pověz mi, básníku, co mě čeká ve světech za zrcadly? Na opačné straně řeky? Narostou mi už křídla? Vezme mne někdo do lesů? Pustím po proudu lodičku ze skořápky a svíčka bude ozařovat cestu. Jen mi řekni...

Ucítím ještě někdy vůni vlhkého mechu a hub tak, jak jsem ji kdysi cítila? A budou růst na vrcholu jehličím vystlaného kopce divoce zbarvené náprstníky? Kam vlastně teče řeka, můj milý? A kdo o tom rozhodl? Kdo si usmyslil, že tvrdé jádro bude nejlépe chutnat obalené v husté, sladké zlatavé lepkavosti?

Máš rty od medu, básníku. Od nebesky chutných laciných lží, co ti u stánku nasypou do papírového kornoutu výměnou za pár horkých drobných mincí z tvé dlaně. Říkáš, že bys chtěl být znovu dítětem. Co ti brání? Ta tam je upřímnost a výřečnost hraničící s neomaleností. Mlčíš a myslíš, pěchuješ jednu myšlenku na druhou, ale nic nepovíš. Máš sladké rty, ale tvé oči jsou ledové.

Louskáček na ořechy a jedno křupnutí. Ten zvláštní suchý zvuk.

Můj milý básníku. Netrhej náprstníky, když je doopravdy nepotřebuješ. Budou smutné. Nemáčej slova do medu. Kazí se po nich zuby a duše. Jak vypadá kazící se duše? Postupně se scvrkává a ochabuje. Trochu jako prasklý balónek a trochu jako košík, ze kterého jsi nabízel příliš dlouho ostatním, ale sám jsi do něj nic nedostal. Podívej se na mě. Proutěné dno už prosvítá.

Básníku, tvá slova již protékají. Cedím je, jsou jako jemný písek, prach co se zatřepotá ve slunci, ve zlatavých obláčcích klesne k zemi a smísí se s ostatními zahozenými větami. Neumíš dávat, básníku. Jsi kladné znaménko na jedné straně rovnice a záporné na druhé. Jsi, ale ve výsledku nejsi. Rovnáš se sám sobě a nevzniká z tebe žádná přidaná hodnota. Přesto jsem za tebou přišla s košíkem oříšků, hloupá.

Ořechy docházejí. Louskám hlavičky, vytahuji jednu myšlenku za druhou. Podívejme se, co tady máme. Dobrá, nebo špatná? Nechat, či zahodit? Čím doplnit vlastní košík? Sluneční září a vřesem? Oblázky, co omlel divoký horský potok? Pověz mi raději, co v tobě skutečně je.

Neutíkej, básníku! Mám ještě spoustu otázek. Jak se má tvá vlastní duše, básníku? Kdy jsi ji naposledy nakrmil? A co jí chutná? Zbyla ti ještě nějaká, nebo jsi ji utopil v medu? Proklouzla snad do odpadu, když jsi ve čtvrt na dvě ráno seděl v prázdné vaně a nasuchu přemýšlel o životě?

Vím, jak to je. Kde končí ořechy. Drtíš a jemně meleš. Lapené hledí z tvých děl, rozmělněné na prášek. Co se ti líbí, to použiješ, zbytek bez obav zahodíš. A děláš, že nic nevidíš. Ale běda ti, básníku. Náprstníky si pamatují. Krajina nezapomíná. Při povodních se potoky vrací do dávno vyschlých koryt.

Přísahám, básníku, jednou ti pravda podemele pevnou půdu pod nohama. Ty ti podrazí proud a bude tě unášet. Mezi ostrými kameny, básníku. A mezi vyvrácenými kmeny stromů. To, co jsi nastřádal, se s divokým bubnováním rozsype po podlaze.

Jak se ti plave v medu, básníku? Ochutnej. Lokni si, pořádně. Je to skvělé, nemyslíš? Tvé umění útočí. Prožij je. Pořádně. Nasáklé oblečení a slepené vlasy. Lapen v pasti vlastní geniality. Kam zmizely břehy? Najednou jen nekonečná hladina. A blížící se roj včel.

Včely. Myšlenky, co jsi lapil. Kradené oříšky. Ubodají tě a coby mrtvolky společně s tebou budou klesat hluboko, ještě hlouběji. Tam, kde slunce nesvítí. Tam, kde nekvetou náprstníky a nevoní mech a křemenáče, tam kde nezpívají ptáci, ale panuje ohlušující ticho. Kdo by to byl řekl, že jedna hlava může pojmout celou přehradu?

Já budu na břehu trhat drobné jahody. Dá to práci, můj milý básníku, ale to nevadí. Ty nejlepší věci nejsou obaleny medem. Vlastně jsou občas dost nakyslé, ale důležité je nenechat se odradit. Nakonec seberu tu sladkou, co na ní svítilo slunce. 

Skousnu a narostou mi křídla. Nikdo mě nemusí brát do lesů, básníku. Budu se vznášet nad nimi. Svobodná a podivně čistá. Nad medovými řekami, údolími porostlými buky s ocelově šedými kmeny, nad větrnými vrcholy s krčícími se zakrslými borovicemi. 



A z výšky se budou snášet květy. Zacelí rány pochroumaným náprstníkům.

Žádné komentáře:

Okomentovat