úterý 21. listopadu 2017

Setkání

Víš, temné a ponuré obrazy nutně nemusí být smutné. Tma nemusí být smutná, samota nemusí být smutná a opuštěný chodec může být šťastný. Podzimní déšť bubnující na černé okno chladného pokoje může těšit.
A když přijde smutek, tak může být krásný.

středa 8. listopadu 2017

Neděle, 18:30

z večerních mlh se vysrážely
krystaly skleněných budov
řady oken
a stohy pater
nikde ani člověka

ostré hrany chtěly
krájet nebe nožíky
ze sopečného skla
a marných vzdechů

a pod mými zablácenými botami
si tiše tlelo listí
co voní jako smrt

sobota 28. října 2017

Ostrava – Praha

Máš oči jako tabák
A stromy na podolském hřbitově
jsou cypřiše a stříbrné štiky
Jednou jsi řekla: "Já si tě najdu"

Noční vlak
Pocit rozbitých kolen v roztrhaných punčochách
Trochu plachá, trochu nepatřičná

sobota 7. října 2017

Růže

Páteční ráno otevírá zvuk budíku. Navyklým pohybem rozpouští volně svázané vlasy, zkusmo šťouchne špičkou do proužku slunečního svitu vlévajícího se do pokoje skulinkou mezi závěsy. Pohlédne za sebe přes rameno, na vedlejší polovině postele oddechuje on, prkenný. Má pevně zavřené oči, až moc. Kdepak jsi, duše?

Bosýma nohama našlapuje po chladných a příliš drahých dlaždicích. Poněkud bez zájmu sype cereálie do bílé porcelánové misky. O pár okamžiků později ovesné vločky zahrkají o podlahu. Její tvář zůstává beze změny výrazu. Odvrátí se.

Zametá, dokud vše není vzorně čisté.

Vítr zatím pod okny zavíří prvním žlutě zbarveným listím.

středa 27. září 2017

Obrázky po kapsách

Jsou jisté pohledy očí,
na které nemůžu zapomenout,
nechci zapomenout,
musím zapomenout. 

Narychlo načrtané příběhy, linky vytlačené do papíru těžkou rukou i roztřesené a nejisté čáry. Nikdy negumuju. Co se stalo, stalo se. S distingovaným výrazem se rozbíhám hlavou proti zdi. Nebudu mazat ani teď.

Něco mi sedí na plicích. Pěna dní, leknín, jetel. Je mi líto těch čtyřlístků, co jsme nenašli. Měla jsem pocit, jen takový pocit... ne, raději nic. Podzimní vzduch štípe, asfalt se leskne, mám závoj z padající mlhy. Nevěsta? Přízrak? Bojíš se mě? Lituješ mě?

čtvrtek 7. září 2017

Krotitelka slov

Opilá vlakem podvečerem.
Světly, tmou, železem.
Tesklivý odraz v okně.
Hořká pachuť na jazyku.
Zmatky v hlavě.

Obtáhla jsem si rty tmavou rtěnkou. Pečlivě. Horní ret. Jeden oblouček, druhý. Srdíčko. Spodní ret, úsměv. Ukaž zuby, nejsou špinavé.
Za oknem se divoce míhají stromy.
Usmívám se, sladce.
Úsměv mezi listím. Drobné laskavé vrásky kolem lesklých zarudlých očích.
Krev v tvářích, horkost.
Žhavý dech železnice.

neděle 13. srpna 2017

Bouře

Když přišla v noci bouře, neměla na výběr. Věděla, že svou šanci zemřít šťastná promrhala. Nebe jí tiše vracelo upřený pohled. Za chvíli to vypukne, uvědomovala si, zatímco si první poryvy větru začínaly pohrávat s jejími vlasy. Navzdory pokročilé hodině se stále bolestně horký vzduch v silných proudech začal prohánět bytem. Někde vzadu prudce přirazil dveře, podobný nazvanému nočnímu hostu.

Ta rána ji vytrhla z neveselého zasnění
Je rozhodnuto, připomněla si.
Nebylo cesty zpět, nebylo cesty vpřed. Jen...
...vyklonila se z okna...

čtvrtek 10. srpna 2017

Smutná pravda

Každý večer, když uléhám do postele, cítím mrazení. Přítomnost.
Dnes ne, prosím, šeptám a propadám se do malátné měkké temnoty.

Přijď.

Je to silnější než já, nezávislé na mé vůli.
Po stěnách kloužou stíny, vítr rachotí poodhrnutým závěsem v dokořán otevřeném okně.
Skrývám se pod peřinou, mysl balancuje na hraně vědomí.
Únava, únava, únava.

Do boje, do boje!
Dolů do propasti.

čtvrtek 3. srpna 2017

Nejšťastnější smutné oči

"Kdyby to všechno skončilo teď, odešla bych šťastná," pomyslí si.

Poprvé ji ta myšlenka vyděsila, zaskočila, tehdy se udiveně obrátila do vlastního nitra, ptala se sama sebe, co tím vlastně myslí. Svět se rozostřuje pod přivřenými víčky, rozkomíhané zlaté skvrny tančí po sítnici. Silnice dlážděná zlatem, sluncem, roztřesené a nerovné cosi, pohyb, třes.
Euforicky šťastná myslí na vlastní smrt, už nemá strach, už si zvykla, požitkářsky přivírá oči. Rychlost, rychlost, rychlost.

Kdyby...

neděle 30. července 2017

Mé léto

Jednou jsi čisté dobro a nenaděláš s tím nic. Můžeš se být snažit zlý, až se ti z toho zkroutí palce u nohou a stejně se utopíš ve vlnách lítosti.

Neříkej, že jsi špatný, znám tě až příliš dobře na to, abych to někdy akceptovala, a to z jednoho prostého důvodu. Vím, kdo jsem já. Až příliš dobře, až příliš, příliš.
Je to příliš.

Odplivnu si tu stranou pár myšlenek, nevadí?

pátek 9. června 2017

Nevzpomeneš si na med

Marie na břehu moře. Hroty se zarývají do bodavého žhavého písku. Spalující záře štěpí nebe. Holá zhrublá kůže. Jemný prach v záhybech. Záliv plný slz. Ostrá tráva mezi prsty. Nabírá hrsti plné soli krvavýma rukama.

Jednou tančila mezi prostěradly nataženými na šňůrách. Opíral se do nich silný vítr, nastalo bílé vlnobití. Ona pobíhala bosá trávou, točila se a vířila se vzdušnými proudy. Léto na vrcholu sil, slunce v nejvyšším bodě. Smála se v závojích pro nevěstu. V něžně přítulné trávě se schovávalo žihadlo. Divoký úsměv se slzami v očích.

Pojď. Pojď. Pojď.