Setkání

Víš, temné a ponuré obrazy nutně nemusí být smutné. Tma nemusí být smutná, samota nemusí být smutná a opuštěný chodec může být šťastný. Podzimní déšť bubnující na černé okno chladného pokoje může těšit.

A když přijde smutek, tak může být krásný.

Neděle, 18:30

z večerních mlh se vysrážely
krystaly skleněných budov
řady oken
a stohy pater
nikde ani člověka

ostré hrany chtěly
krájet nebe nožíky
ze sopečného skla
a marných vzdechů

a pod mými zablácenými botami
si tiše tlelo listí
co voní jako smrt

Ostrava – Praha

Máš oči jako tabák
A stromy na podolském hřbitově
jsou cypřiše a stříbrné štiky
Jednou jsi řekla: "Já si tě najdu"

Noční vlak
Pocit rozbitých kolen v roztrhaných punčochách
Trochu plachá, trochu nepatřičná

Růže

Páteční ráno otevírá zvuk budíku. Navyklým pohybem rozpouští volně svázané vlasy, zkusmo šťouchne špičkou do proužku slunečního svitu vlévajícího se do pokoje skulinkou mezi závěsy. Pohlédne za sebe přes rameno, na vedlejší polovině postele oddechuje on, prkenný. Má pevně zavřené oči, až moc. Kdepak jsi, duše?

Bosýma nohama našlapuje po chladných a příliš drahých dlaždicích. Poněkud bez zájmu sype cereálie do bílé porcelánové misky. O pár okamžiků později ovesné vločky zahrkají o podlahu. Její tvář zůstává beze změny výrazu. Odvrátí se.

Zametá, dokud vše není vzorně čisté.

Vítr zatím pod okny zavíří prvním žlutě zbarveným listím.

Skoro nic

Nevzpomeneš si na med

Marie na břehu moře. Hroty se zarývají do bodavého žhavého písku. Spalující záře štěpí nebe. Holá zhrublá kůže. Jemný prach v záhybech. Záliv plný slz. Ostrá tráva mezi prsty. Nabírá hrsti plné soli krvavýma rukama.

Jednou tančila mezi prostěradly nataženými na šňůrách. Opíral se do nich silný vítr, nastalo bílé vlnobití. Ona pobíhala bosá trávou, točila se a vířila se vzdušnými proudy. Léto na vrcholu sil, slunce v nejvyšším bodě. Smála se v závojích pro nevěstu. V něžně přítulné trávě se schovávalo žihadlo. Divoký úsměv se slzami v očích.

Pojď. Pojď. Pojď.