Růže

Páteční ráno otevírá zvuk budíku. Navyklým pohybem rozpouští volně svázané vlasy, zkusmo šťouchne špičkou do proužku slunečního svitu vlévajícího se do pokoje skulinkou mezi závěsy. Pohlédne za sebe přes rameno, na vedlejší polovině postele oddechuje on, prkenný. Má pevně zavřené oči, až moc. Kdepak jsi, duše?

Bosýma nohama našlapuje po chladných a příliš drahých dlaždicích. Poněkud bez zájmu sype cereálie do bílé porcelánové misky. O pár okamžiků později ovesné vločky zahrkají o podlahu. Její tvář zůstává beze změny výrazu. Odvrátí se.

Zametá, dokud vše není vzorně čisté.

Vítr zatím pod okny zavíří prvním žlutě zbarveným listím.

***

Sedí s nohama zkříženými pod sebou, venku se tiše snáší sníh, jedno peříčko dopadá na druhé, celá hromada, vidíš, už je to na celou duchnu! Podlaha koupelny je rozprsknutá do droboučké mozaiky. Bílá stehna září proti lesknoucí se černi. Pozoruje potůčky tmavé krve. Smočí prst a přiblíží ke rtům.

Dech se chvěje v oblacích páry, zvlhlé vlasy se lepí k šíji, spánky skrápí pot. Tělo se prohýbá jako luk směrem vzad. Kluzké horko ukolébává, tváře ji pokrývají neviditelné polibky. Tiše zavzdychá, široce rozpaží ruce. Každý vjem se znásobuje. Rozkvétá.

Za chvíli usne na mnoho dlouhých hodin.

„Co jsi řekl dětem?“

Dívá se na ni, viditelně mu škube ve víčku levého oka.

„Tobě ve skutečnosti vůbec na ničem nezáleží! Ty z toho máš legraci! Ty se tomu směješ…“ šeptá si tiše napůl pro sebe, prsty si zarývá do spánků.

Ona má mírně zkroucené rty, skoro až něžné dolíčky v tvářích, bezmyšlenkovitě mačká dávkovač tekutého mýdla, dívá se do očí vlastnímu odrazu v zrcadle, lapená v jakémsi vnitřním rozhovoru. On se zrcadlí za ní, napůl zhroucený na okraji vany, podpírá si hlavu.

Za nehty jí zůstaly černé půlměsíčky.

***

Tiše si odkašle, zabubnuje klouby o desku stolu. Postupně se až nepříjemně vystupuje každý jeho rys. Čokoládově hnědé oči pod trochu unavenými víčky, rozmáchle načrtnuté obočí s několika bílými chloupky, na tvářích se začíná klubat strniště, tenké rty cosi táhne dolů k hranaté bradě.

„Vždycky jsem pro ni chtěl to nejlepší,“ prohlásí polohlasně. „Měl jsem představu, že budeme šťastní, že vybudujeme opravdový domov. Pro sebe. Pro naše děti, kterým předáme to nejlepší, co v sobě máme.“

Odmlčí se.

„To, co ve skutečnosti máme, je atrapa. A ona… poslední dobou mě děsí. Mám strach. Na plíce mi sedá taková hrůza, že bych řval. Kolem nás obchází cosi zlého – ve stále menších kruzích.“

***

První sníh roztál stejně tak rychle, jako se objevil. Už holé větve stromů chrastí ve větru, který honí tmavě hnědé zbytky listí nad silnicí. Nebe je ocelově šedé a vzduch řeže do tváří. V dálce zarachotí pod projíždějícím autem poklop kanálu. Havraní hejno majestátně vzlétne a stočí se na západ. Zvuk tiše předoucího motoru utichne. Podpatky zaťukají o betonovou dlažbu.

Vypadá báječně, s bledými tvářemi, do nichž chlad rychle vykreslil ruměnce, a s tmavými divokými vlasy poletujícími kolem hlavy. Perfektně padnoucí zelený kabát, černé punčochy. Když spatří známou tvář, nenalíčené rty se jí pootevřou v úsměvu.

„Dobrý den!“

„I vám!“ zvolá vesele.

***

Tekutina zacinká o skleněné stěny, pomalu stoupá a zbarví dno dozlatova.

„Co je podle mě definice zla...?“

Vyhlíží ještě trochu víc strhaně než posledně.

„Ona.“

***

Nachází ji v nebývale dobré náladě. Na pánvi syčí maso, kuchyní se rozlévá příjemná kořeněná vůně, ona k němu skoro tančí, mezi prsty nožku vinné sklenky. Vlepí mu pusu na rty.

„Ahoj,“ šeptá překvapeně a jemně jí přejede prsty po tváři. Srdce mu buší až v krku.

Odkládá koženou aktovku na židli a jde dolít víno.

Následující noc je přesně tak slibná, jak se v průběhu večera zdála. Satén a krajky zůstaly ve skříni. Přikráčí k němu přímo z koupelny, mokré prameny vlasů jí volně spadají podél obličeje. Promáčely jedno z jeho starých vytahaných triček přesně na těch správných místech---

Když se ráno vzbudí, její polovina postele je prázdná. Prsty sevřou již vychladlé přikrývky. Srdce mu proti jeho vůli vyskočí až do krku, převalí se, spustí nohy na zem. Ve spáncích mu začíná tepat kocovina. Zajede si rukama do vlasů. Vstane. Mechanicky klade nohy před sebe. Koberec s vysokým vlasem, dřevo, kámen. Schází po schodech, klesá. Bez vůle, končetiny uvázané na neviditelných lankách.

Podlaha v kuchyni je poseta červenými okvětními plátky. V místnosti je až nezvykle chladno. Poklekne a uchopí jeden ze sametových lístků mezi prsty. Když je chce povolit, jde to ztuha. Bříška palce a ukazováku slepila temně rudá vazká tekutina. Klečí uprostřed krvavého tratoliště, cedí slzy a sprostá slova.

***

Růžový keř za domem rozkvetl. Rudé květy září mezi zeleným listím, lesknoucím se, jako by bylo potažené voskem. Trny jsou dlouhé a ostré, rostlina se dere k nebi se zcela neuvěřitelnou životní silou. Chodí se na ni dívat každý den. Pokaždé pochmurně pokývá hlavou, pak pohlédne na mraky nacucané příslibem hustého sněžení a jde proházet příjezdovou cestu ke garáži.

***

Vánoční besídka. Dětské hlásky zpívají koledy, poněkud falešně, rodiče tleskají a dojímají se. Ona sedí na nízké lavičce. Skládá se z dlouhých nohou v lesklých punčochách a úsměvů. Vlasy vyčesané do drdolu, v uších perly. Mezi ostatními vypadá jako královna. V prstech svírá jednohubku – kolečko rohlíku namazané neobratnýma malýma rukama. 

„Moc dobré,“ usměje se.

On sedí vedle ní, očima hypnotizuje pěticentimetrovou mezeru, která je dělí. Když dvě děti navlečené do ladících kulichů a pruhovaných šál dorecitují básničku o zimě, trhne s sebou a s dvousekundovým zpožděním se přidá k potlesku ostatních rodičů.

Nastupuje jejich malá. Mimořádné a talentované dítě. A takový andílek krásný, po mamince, že? Už jste uvažovali o tom, na jakou školu ji dáte? 

„To není možné,“ slyší šeptat někoho za sebou. I přes veškerou tíživost životní situace jej to donutí pousmát se. Potlesk tentokrát není ani trochu nucený. Nastupuje skupina holčiček s taneční sestavou. Jedna z nich do jejich dcerky šťouchne – asi se jí zdá, že si svou slávu vychutnává příliš dlouho. 

Světla ve třídě na malý okamžik potemní. Většina lidí si toho ani nevšimne.

Někteří se toho dne už nemají vrátit domů.

Zprávy se mezi privilegovanými šíří rychlostí blesku a mrazí.

Později, v šeru ložnice, se na něj usměje, ve tváři ten podivný, napůl nepřítomný výraz: „Skutečně si myslíš, že bych udělala něco takového?“

Žádná odpověď.

Dívá se do jejích mechových očí. Dělají jej mírně opilým. Proč, proč se vždycky nakonec nechá zlomit? Proč podléhá pořád dokola? Cítí, jak se mu chvějí ruce. Konečky prstů ho pálí. Trochu se mu chce zvracet, trochu má chuť políbit ji mezi nahé lopatky.

***

Je páteční ráno, otevírá oči, chvíli upřeně pozoruje bílý strop. Pohlédne vedle sebe. Oddechuje tam, příliš křečovitý, stále se snažící a dotírající. Přemýšlí o tom velkém zlomu. O dni, kdy si uvědomila veškerou nesvobodu, a o dni, kdy pochopila, že možnosti jsou širší, než se jí vůbec kdy snilo. Jak tenká je hranice mezi láskou a nenávistí, říká si, zatímco si neuspěchanými pohyby nanáší řasenku. Možná je to jedna a ta samá emoce. Snad jej nenáviděla už od samého začátku. Vzala si ho. /Slibujete si nenávist až do smrti? Ano./ Jedno dítě, druhé. Rezignace. On tam stojí s kytkou, usmívá se, naděje v něm je tak houževnatá. Ona má chuť odvrátit hlavu a utéci.

Přehodí si přes ramena saténový župan. V tomhle domě má vše, co by si jen mohla přát. Vyjevit svůj pravý názor by znamenalo být odsouzena za nevděčnost. Snad si uvědomila až příliš pozdě, že tohle nikdy nechtěla. Byla slabá. Nedokázala to říct, nedokázala.

Z lítosti se stala bezmoc, z bezmoci nenávist.

Pohlédne na něj, tak dojemně bezbranného. Ne, on ji nikdy nenávidět nedokáže.

Něco v jejím vnímání se změnilo. On zůstane navždy stejný.

To památné ráno se zpočátku nijak nelišilo od stovek jiných, napůl v bezvědomí prožitých dní. Svítilo slunce, ale vzduch byl už chladný a podzimní. Mechanicky se připravovala, odraz v zrcadle vyčítavě mlčel, na vlhké umyvadlo se nalepilo pár vypadaných vlasů /pořád víc vlasů/. Přestává si připadat hezká a nosným životním pocitem je únava. Pohlédne na tenké náramkové hodinky na zápěstí. Musí jít probudit děti.

Vykročila před dům, v každé své dlani jednu drobnější. 

V předměstském vzduchu ztěžklém klepy praská statická elektřina. Něco se změnilo. Teplota, vůně, vlnová délka, lom světla, rychlost zvuku. V uších bílý šum. Zamrkala, náhle oslněná. V uších jí tiše luplo. Opatrně znovu otevřela oči dokořán. Tenká vrstva starého matného ledu na sítnici popraskala. Střepy jí tříštivě popadaly ke špičkám bot. Vše bylo najednou tak ostré a jasné. Zhluboka se nadechla. V očích se jí zatřpytily drobné zlaté jiskřičky. Ohromeně hltala každý detail v zorném poli. Stébla trávy, lesknoucí se metalízu na karoserii auta a drobný škrábanec, drozda, co usedl na plaňkový plot. Ptačí hlavička se vyčkávavě otočila jejím směrem, korálkové očko se zablýsklo. Pokývla hlavou. Rty najednou tvarují úsměv. Upřímný, nadšený. Kůže na tvářích zavrže a napne se. Není zvyklá.

„Mami?“

Od té chvíle ji síla vdechnutá nadcházejícím podzimem neopustila. Naopak, každý den v ní něco víc a víc narůstalo. Začala si uvědomovat sama sebe. Věci jde dělat jinak. Nemusí být ve vleku událostí. Už nikdy nebude obětí. Už ne. Rekapitulovala svůj dosavadní život. Měla ve zvyku opájet se tím, jak rychle od střední školy dospěla. Posunula se vpřed. Stala se úspěšnou. Ale doopravdy? Co se tak moc změnilo? Roky citové deprivace, krátká období naděje a opět zklamání. Kvůli jednomu, kvůli dalšímu. Bolest, otupující bolest. Ono poslední období krátké naděje se jí stalo osudným. Už nechtěla dál hledat. Vždyť ono to ostatně všechno působilo tak dokonale, zapadalo to do životního plánu /Úsměv. Mávat a pózovat./

Jak dlouho si nechtěla připustit, že tohle je jen další iluze, ach jak dlouho.

„Nikdy nespoléhej na nikoho jiného než sama na sebe,“ sdělila beze slov odrazu nahé ženy v zamlženém zrcadle.

Shrbená postava muže sedícího na vaně jí svým způsobem přišla úsměvná.

Už to nebude trvat příliš dlouho.

Cosi ji zašimralo na jazyku. Mezi rty se objevil sametový okvětní plátek.

***

Vstane až tehdy, když si je jistý, že je definitivně pryč. Poslouchá vzdalující se auto, třikrát napočítá do deseti. Sníh se třpytí. Nádherný a chladný.

Jde dozadu za dům. Růžový keř je krásnější než kdykoliv předtím. Pozoruje ledové krystalky, v dokonalé symbióze se sametovými okvětními plátky. Strach a fascinace se mísí v jeden jediný vjem, k slzám silný. Opatrně zvedne ruku v rukavici, dotkne se jednoho z květů. V námrazou obalených listech zaševelí povzdech. Má pocit, že květ se mu sám vykroutil z dlaně.

V druhé ruce svírá sekeru. Ještě před malou chvílí byl odhodlaný… ale ne, nemůže to udělat. Má pocit, že se na něj z keře upírá tisíc párů očí.

***

Čas se žene kupředu. Opřený o veřeje pozoruje dcerky svědomitě věšící ozdoby na nejnižší větve stromečku. Ona je tam s nimi, bosa se natahuje na špičky, boří nos do voňavého jehličí. Kolem to zvoní nadcházejícími Vánocemi. Rozmařile si přes sebe hodí řetěz světélek, zapojí do zásuvky – kontroluje, zda fungují – působí étericky, nadpozemsky. Srdce se mu bolestivě svírá, pozoruje ji, dívá se na smějící se děti. Ptal se mnohokrát sám sebe, zda by je dokázal opustit. Strach a zlost se v něm mísí s bezbřehou láskou. Věděl to, že nebyl vždy ideálním otcem… a vlastně ani manželem – před očima mu běží ty hodiny a hodiny přesčasů – ale dělal to přece pro ně, aby jeho rodina měla vše, na co si jen vzpomene. Snad nebyl vždy v té nejsdílnější náladě, snad nemluvil tolik, jak by měl – ale přece nedělal špatně úplně všechno, proboha. Nezapomínal na narozeniny, na výročí, kolikrát vezl vedle na sedadle spolujezdce kytici, jen tak… Kdy jen nastal ten okamžik, kdy se všechno pokazilo?

Když pozoroval své děti, cítil směs pýchy a lásky. A ona? Bože, ona. Co se to s ní jen stalo? Na jedné straně byl skutečně vyděšený a zhnusený. Pohár jeho trpělivosti přetekl už tolikrát, že by měl nábytek  v místnosti kolem něj plavat. Jeho racionálně smýšlející mozek zvyklý chladně třídit fakta, si nemohl s nastalou situací poradit. Byl vzteklý, vykolejený. Jako by se mu pod nohama urval strmý sráz a on teď jen bezmocně klouzal a kutálel se dolů, v kotrmelcích. Co mají znamenat všechny ty podivné věci, ze kterých ho mrazí? Ztrácí spánek, po nocích se koupe ve vlastním potu. Ale zároveň, zároveň mu stačí jediný její úsměv v přítmí, a on si uvědomuje, jak moc ji miluje, jak moc je vděčný za každý pohled, který mu věnuje. Nechová se k němu vyloženě zle. Podivné studené nadpřirozeno se děje jakoby mimochodem a ona nemá potřebu se k němu vyjadřovat. On se neptá, nechce vědět. Nemůže si pomoct, snad nesnáší sám sebe, ale láska je silnější než cokoliv jiného. A tak tají dech, nechce porušit zvláštní křehkou rovnováhu rozlévající se domem.

***

Na Štědrý den se sám nabídne, že zajede pro nejnutnější nezbytnosti dolů do města. Po letech se začíná daleko víc zajímat o chod domácnosti a cítí na sebe zvláštní hrdost, že skutečně pomáhá, taky si ale popravdě potřebuje provětrat hlavu. V noci se s trhnutím probudil. /Zlo obchází ve stále menších a menších kruzích… a najednou je tady, v tvém vlastním domě!/ Co se mu to jen zdálo?

Za hodinku je zpět, pod podrážkami mu křupe sníh, na nebi září slunce. Bílé Vánoce, to se jen tak nevidí, usměje se pro sebe a vejde do dveří. Složí nákup na kuchyňský pult a teprve teď se zastaví. Prostor je podivně tichý, něco jako by chybělo. Nádobí je vzorně srovnané, na podlaze není jediné smítko. Projde jídelnou do obývacího pokoje. Uprostřed vysoká nastrojená jedle. V pořádku. I zde je až nepřirozeně uklizeno, na zemi se neválí jediná hračka. Zkusmo zavolá jméno, postupně ženino i obou dcer – žádná odpověď. Vystoupá po schodech do patra. Postel v ložnici je ustlaná, je vyvětráno, čisto, prostor není narušený jedinou zbytečností, ale přesto se mu žilami rozlévá stále větší a větší pocit paniky. Dům je prázdný, krutě a dokonale prázdný.

Uklidni se, šeptá sám sobě, existuje přece tolik možností, kde můžou být. Znovu obouvá boty a v rozepnutém kabátu běží k sousedům. Zkřehlým prstem stiskne zvonek. Jak dlouho s těmi lidmi nemluvil? Snad roky. Ale je dost možné, že se s nimi žena baví, třeba jen zaskočila na krátkou návštěvu…

„Dobrý den, přejete si?“ ptá se jej korpulentní blondýnka, tváře zarudlé, evidentně ji vyrušil od příprav na štědrovečerní hodování.

„Jen jsem se chtěl zeptat, jestli u vás náhodou není má manželka s dětmi?“

Žena se na něj zadívá poněkud vyjeveně, nervózně se zasměje: „Vy přece nemáte ženu, ani děti. Vždyť jsme sousedé,“ zamyslí se, „osm let a nikdy jsem nikoho takového neviděla… Jste v pořádku?“

Nevolnost mu stoupá z žaludku do krku. Něco zamumlá a úprkem se vydá zpět k vlastnímu domu. Vrazí do dveří, dusá po schodech do patra, vřítí se do ložnice, rozrazí dveře do šatny. Je plná jeho košil, obleků… ale schází jakýkoliv kus ženského oblečení, ty tam jsou nekonečné řady ramínek, na zemi nestojí jediný z početných párů střevíců. Jako šílený běží na opačnou stranu chodby, kde se nachází dětské pokoje. Prudce trhne klikou, otevírá. Pohyb dveří rozvíří hromadící se vrstvu prachu v místnosti, kde stojí pár opuštěných lepenkových krabic a odložených, nepotřebných předmětů. Vedle jej čeká stejný pohled. Ztěžka se dopotácí k oknu a hledí do bílých zasněžených polí ohraničených zježenou hradbou lesa na horizontu. Ta dojemná nádhera se mu zavrtává do duše a znásobuje bolest tak, že má dojem, že musí už každou chvíli zemřít. Hroutí se do sedu, bezhlesně křičí. Časoprostor se mu slije ve skvrnu bez začátku a konce.

Najednou se z posledních sil vymrští, poháněn myšlenkou, jež se ostře vynořila v prudce dorážejících vlnách bolesti z pocitu nekonečné ztráty. Opět sbíhá po schodech dolů, zakopává o práh, téměř ztrácí rovnováhu. Sníh mu odletuje od nohou. Bez dechu se zastaví za domem. Místo růžového keře ze sněhové přikrývky trčí jen pár ubohých zastřihnutých klacíků zčernalých mrazem. 

Tak je to definitivní, zazní mu hlas v hlavě. Stalo se to, co celou dobu se zoufalou urputností přehlížel. Všechno se řítilo ke konci přímo před jeho očima, které zavíral. Nemá nic. A nikdy nic neměl.

Cítí, jak se pomalu scvrkává sám do sebe. 

Slunce se rychle kloní k horizontu, nebe zazáří sytou růžovou barvou. Otevírá zadní branku a vydává se do polí. Půjde a půjde, dokud nepadne tváří do ledových krystalků.