úterý 21. listopadu 2017

Setkání

Víš, temné a ponuré obrazy nutně nemusí být smutné. Tma nemusí být smutná, samota nemusí být smutná a opuštěný chodec může být šťastný. Podzimní déšť bubnující na černé okno chladného pokoje může těšit.
A když přijde smutek, tak může být krásný.

Seděl vedle mě na oprýskaném zábradlí, beze slova vdechoval a vydechoval už téměř namrzající mlhu, já jsem stála o kus dál a přemýšlela, zda mluví on na mě, nebo já na něj. Slova mezi námi měkce plynula a nevyřčené hlásky rezonovaly v uších. Měl hluboké oči a ty se na mě dívaly, tak krásně a naléhavě, a ta naléhavost se s jeho mlčením násobila. A já jsem si uvědomila, že smutek skutečně může být nádherný, tak nádherný, až to láme srdce.

Odrazy vysokých domů se tříštily v loužích pod našimi provlhlými botami. Drobounké kapky tiše dopadaly na zarudlé špičky našich nosů. Někde opodál zachřestily větrem surově orvané větve javorů. A bylo to krásné.

Zpříma jsem pohlédla na svého tichého společníka. Koncem skomírající cigarety kreslil ohnivé obrazce do temně modrého soumraku. Odkud se tu vlastně vzal? A tak jsem se nechala vtahovat hlouběji a hlouběji, srdce se mi rozběhlo o překot a on se neusmíval, ani nemračil a ani jeden jsme se nepohnuli z místa a dívali se na sebe, zatímco jsme obrůstali ledovými květy.

Prsty obepínal studený kov obalený ostrými šupinkami odlupujícího se nátěru. Já jsem schovávala ruce v kapsách. Skrývala jsem se v hřejivé hebkosti, zatímco on vystavoval tvář vší nepohodě, hlavu zabořenou do černého kabátu. A já jsem vnímala, že právě teď kolem sebe oba spatřujeme stejný druh krásy.

Neudělala jsem krok blíž a on ani na chvíli neuvolnil mírně nahrbená ramena a napjatou šíji. A přesto jsem cítila, jak mě objímá, jak se stáváme jedním, jak je to nezvratné. Vrůstala jsem do země a do něj a on do mě.

Šero rozčísla světla autobusu, svět lidí, jejich smíchu a hlasů. Brzdy zaúpěly, desítky podrážek udeřily o lesklý asfaltový chodník. Jako by pominulo nějaké kouzlo, vykročila jsem z místa a stala se součástí spěchajícího davu. Naposledy jsem se ohlédla za sebe. Místo očí měl dvě těžké černé díry.

Žádné komentáře:

Okomentovat