Průvod zuřivých

V dálce hučí

mračno včel

Bílé postavy

a černé lesy

a stébla trávy

a náprstníky

plují nocí

Na kolenou tě prosím!

Přijď si pro mě!
Křičím a rouhám se

V rukou trsy kopřiv

Něco mě šimrá na srdci

Můžeš to dát pryč?

Tichý dech

Teskně prořídlé smrkové lesy

šustí papírovou kůží a
praskají kostmi
Jsme navždy sobě vzdálení
Marně hledáš znamení
ve zkaleném ledu mezi dvěma břehy

Přípitek

Naše láska má tíhu
dvou lahví bílého vína,
co ho vychladila
hluboká petřínská noc
do hladkých kostek ledu
na našich nahých tělech

Dvě duše se s cinknutím
setkaly nad Vltavou,
duhová skleněnka běžela
po Starých zámeckých schodech
a zvonila v prázdných
tramvajových kolejích

Pražské obrázky

Cestou na Hrad potkám doktora D. Sedí na fialovém sedadle s panoramaty Hradčan a za ním se míhají vnitřnosti metra. Se svými zaoblenými obroučkami brýlí, hladce oholenými tvářemi a střízlivým oděvem působí jako stárnoucí, dobře pěstěný kněz. Bývaly však časy, kdy kopal do země na Balkáně a prý měl plnovous. V rukou svírá plochou koženou aktovku a Malostranská dýchá kovem a mramorem. Konverzujeme na pomalu se šinoucích eskalátorech, co vyváží cestující do přívětivé zahrady. Času máme dost, tak mu vyprávím o své práci u doktora F. Sněhové chmýří venku se mění v těžké kapky vody.

Drobné žulové kostky dnes podkluzují, ale přidávám do kroku, protože za sebou slyším klapat frajerské podpatky pána, co na schodech hrává na kytaru a zpívá známé písně neznámou řečí.  Nesmí mě dohonit. A kdo šlápne na čáru, má v botě žížalu. Mamma mia, povídá si sám pro sebe, zatímco oba stoupáme vzhůru. To se jeden našlape, co, ptá se usměvavý policista u kontrolního rámu. Že mi budou pískat hodinky, to už víme oba. Přeje mi hezký den a já jemu, protože vím, že to už dnes dost možná od nikoho jiného neuslyší.

Milostná

Tvůj strach je jako mazlavá
střídka chleba mezi nervózními
bříšky prstů

Tvůj strach kape na zem
z mokrého kusu plátna
na betonu tříští se

Tvůj strach ti kroutí koutky úst
nespolkneš ho
zůstane ti v krku

Bojíš se?

Bojíš se?

Že už nikdy
nikde
nikoho

Když tančíš
mezi
rozkmitanými strunami
Když se polomrtvý třeseš

Když zvracíš
prudce
železné piliny a ostny
Když tě řežou tupé nože

Když se svlékáš z kůže
nahý
klesáš do lázně z kyseliny
Když se nadechuješ naposled

Bojíš se?
Že už nikdy nikde nikoho...

A mám se dobře

Dnes je skvěle
Já jsem v klidu
ty jo

Jak prázdná tuba od zubní pasty
Jak špinavé prádlo v koši
Jak mastný talíř od oběda
Jak použitý hrnek
jen malinko nakřáplá
tvá nevelká
zlomená
pastelka

Laskavému čtenáři

Listuješ sbírkou pocitů
má zaprášené žluté listy
tenčí než úzká hranice
mezi láskou a nenávistí

Já umím psát
Ty víš, jak číst
Dokážeš ale naslouchat?

Ukolébavka

Vyzpívám zklamání
do tenkých vlákének

Smotám své zklamání
do hebkých klubíček

Dám si to zklamání
dnes v noci pod polštář

v noci co potrvá
tisíce let