Cestou na Hrad potkám doktora D. Sedí na fialovém sedadle s panoramaty Hradčan a za ním se míhají vnitřnosti metra. Se svými zaoblenými obroučkami brýlí, hladce oholenými tvářemi a střízlivým oděvem působí jako stárnoucí, dobře pěstěný kněz. Bývaly však časy, kdy kopal do země na Balkáně a prý měl plnovous. V rukou svírá plochou koženou aktovku a Malostranská dýchá kovem a mramorem. Konverzujeme na pomalu se šinoucích eskalátorech, co vyváží cestující do přívětivé zahrady. Času máme dost, tak mu vyprávím o své práci u doktora F. Sněhové chmýří venku se mění v těžké kapky vody.
Drobné žulové kostky dnes podkluzují, ale přidávám do kroku, protože za sebou slyším klapat frajerské podpatky pána, co na schodech hrává na kytaru a zpívá známé písně neznámou řečí. Nesmí mě dohonit. A kdo šlápne na čáru, má v botě žížalu. Mamma mia, povídá si sám pro sebe, zatímco oba stoupáme vzhůru. To se jeden našlape, co, ptá se usměvavý policista u kontrolního rámu. Že mi budou pískat hodinky, to už víme oba. Přeje mi hezký den a já jemu, protože vím, že to už dnes dost možná od nikoho jiného neuslyší.
Pak stojím u léta nemytého vysokého okna. Klenba nad ním se bláznivě vzpíná ještě výš, až tam, odkud se z nedozírna snáší dva lustry. Po nerovném tabulovém skle leze moucha, to už asi brzo bude jaro. Tře tenkými hmyzími nožkami o sebe, já si vymáčknu do dlaní narůžovělý krém na suchou pokožku a trochu dětinsky ji napodobuji. Doufám přitom, že mě takhle nezahlédne doktor F., co si ve vedlejší místnosti váží střepy. Váha pokaždé zacvaká a ručka poskočí. Dvacet čtyři gramů.
Je rok 2018, svět se dělí na Hrad Nahoře a Letenskou Dole. Je rok 2018 a v Ústavu jsou myši. Doktorce P. prý okousaly Dole v kanceláři jídlo, šla jen na záchod a už to bylo, špitají si děvčata v laboratoři. Prahu zalilo slunce a zapálilo plamen na střeše Národního divadla. Tentokrát jen metaforicky, naštěstí pro národ. V dnešní době by se už totiž nevypsala sbírka (stejně by do ní nikdo nepřispěl, nepotřebujeme umělce, ale techniky), ale prostě by se to obehnalo pruhovanou páskou, výstražnými cedulemi, v televizi by se párkrát objevila reportáž o squatterech a pak by to spadlo a postavili tam developerský kancelářský projekt. Je totiž rok 2018.
Odpoledne mne zase čeká cesta tam pod Klárov, kde tramvaj, stižená záduchou a nemohoucností, vykřikuje, že nikomu není dvacet věčně. Tentokrát mne doprovází doktor F., jelikož je ho zase potřeba Dole. Proplétáme se mezi hlučnými snědými muži a drobnými Japonkami v bundách s kožíškem a plátěnkách, nad nimiž trčí bílé kotníky. Doktor F. se ohlíží, jestli mu stačím. Dav vnímá se stoickým klidem, je zvyklý. Pán s kytarou je ve svém živlu. Hraje tu už od 90. let, říká doktor F. s charakteristickým lehce huhňavým přízvukem, a nese mu to, když začínal, byl ošuntělý. Teď občas zmizí na pár měsíců a pak vykládá, kde všude v cizině byl, usměje se. A to, že ho tu už máme, znamená, že už máme vážně jaro. To tedy.
I didn't know Czech Republic is THAT cold, pronese rozrušeně turistické mládě cpoucí se v obláčku skořicové vůně trdelníkem v ceně briliantových náušnic. Jo, život občas kouše, milé dítě.
Usmívám se společně s doktorem F., protože se obloha vybarvila do zářivé modré barvy a protože nemám rozmazanou rtěnku, tak si to můžu dovolit. Rozloučíme se před vstupem do metra, unisono si popřejeme pěkný víkend. Sbíhám po eskalátorech za prozpěvujícími si soupravami, v tuhle denní dobu poloprázdnými. Vylovím z kabelky Bulgakova píšícího o absurditách občanské války a hledám, kde že jsem to skončila. Až dojedu do prázdného bytu, nacpu pračku ručníky a bílými triky, pěkně na devadesát. Pak ještě zvládnu umýt okno od nánosu prachu a pylu a pustit do kuchyně slunce dřív, než ve dveřích zaharaší klíč.
Žádné komentáře:
Okomentovat