Tichý dech

Teskně prořídlé smrkové lesy

šustí papírovou kůží a
praskají kostmi
Jsme navždy sobě vzdálení
Marně hledáš znamení
ve zkaleném ledu mezi dvěma břehy

V zemi jak kámen umrzli hadi
Pohublé naděje
s tuberkolózními tvářemi
dostaly chrlení krve
a zemřely hlady

už před dlouhými týdny
Průsvitná ruka času sype ti
žiletkově ostrý sníh z větví
za límec

Říjen, listopad, prosinec

V tom krutém mrazu
přichází oslnivě bílý
soumrak v pravé poledne
Jsme navždy sobě vzdálení
Mlčíme, do sebe schoulení
s hradbou mrtvých stromů za zády

Říjen, listopad, prosinec

Pak už nic